Jan Lucemburský
jan Lucemburský, německy Johann von Luxemburg, francouzsky Jean Ier de Luxembourg, Jean Ier de Luxembourg l’Aveugle, Jean de Luxembourg avec l’archevêque de Mayence (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346 padl v bitvě u Kresčaku), známý později též pod přízviskem Slepý (Johannes der Blinde, lucembursky Jang de Blannen) a ve světě především jako Český (Johann von Böhmen, francouzsky Jean Ier de Bohême), byl desátý český král a markrabě moravský (1310-1346, korunován 1311), hrabě lucemburský, dočasně i titulární král polský v letech 1310–1335.
Jan Lucemburský
Král český, markrabě moravský, hrabě lucemburský, titulární král polský
Janova busta z katedrály sv. Víta
Doba vlády 1310-1346
Korunovace 7. únor 1311
Narození 10. srpen 1296
Lucembursko
Úmrtí 26. srpen 1346 (50 let)
Kresčak
Pochován Lucemburk
Předchůdce Jindřich Korutanský
Následník Karel IV.
Manželky I. Eliška Přemyslovna (1310-30)
II. Beatrix Bourbonská (1334-46)
Dynastie Lucemburkové
Otec Jindřich VII. Lucemburský
Matka Markéta Brabantská
Král cizinec
Soud českého krále (středověká iluminace)
Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a Jan stáhl kandidaturu, protože by pravděpodobně stejně prohrál - zvolen byl Ludvík IV. Bavor). Situaci neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila roku 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.
Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty (1318).
O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Poté Jan ztratil o Čechy zájem – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.
[editovat]Nepřítomnost panovníka
Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky Jindřicha z Lipé začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 přijel do Čech na popud šlechty Janův prvorozený syn Václav-Karel, napřed dokonce bez králova vědomí.
Na přelomu let 1333 a 1334 udělil synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.
Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo
