Jdi na obsah Jdi na menu
 


svátý Václav

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země a symbol české státnosti.

Byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se v Písmu (svatém) a v písmu (psaném) na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic a model ap.) a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.

Není zcela vyloučeno ani datum úmrtí 28.září 929[1].

Svatováclavské milénium bylo slaveno za První republiky při slavnostním otevření dostavěné katedrály v roce 1929 za účasti prezidenta T.G. Masaryka a arcibiskupa Pražského Františka Kordače.

Václav I.
Český kníže
Vasik kaple 200px.jpg
Socha sv. Václava od Petra Parléře
Doba vlády asi 925 - asi 28. září 935nebo 929
Narození asi 907
  Praha (?)
Úmrtí asi 28. září 935 (asi 28 let)
  Stará Boleslav
Pochován Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce Vratislav I.
Následník Boleslav I.
Dynastie Přemyslovci
Otec Vratislav I.
Matka Drahomíra ze Stodor 

původ

Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho jediné manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila. Podle místních pověstí se narodil snad na hradišti ve Stochově u Lán

 

Vztah k východofranské říši

Důležitým problémem Václavovy vlády se stal vztah k východofranské říši, nebo lépe řečeno, k tomu, co z ní v té době ještě zbývalo (především kmenová vévodství Sasko aBavorsko). Nebyl pouze důsledkem událostí, které se odehrály za jeho vlády, ale výslednicí dlouhodobějšího vývoje situace v této oblasti.

Roku 895, po smrti Svatoplukově, odepřela „knížata Čechů“ poslušnost Velké Moravě (nástupcem byl Svatoplukův syn Mojmír II.) a uznala lenní závislost na východofranské říši, jejíž místo postupně zaujalo Bavorsko v čele s vévodou Arnulfem z rodu Liutpoldovců. České knížectví se tak za vlády knížat Spytihněva I. a Vratislava I. orientovalo na bavorské vládce, v nichž byla spatřována opora nejprve proti velkomoravské říši, později především proti Sasku. Saští vévodové expandovali směrem na východ proti polabským Slovanům (již počátkem 10. století napadli Lužické Srby a rychle si je podmanili), proto představovali pro Čechy vážné nebezpečí.

Situace v říši se začala měnit po roce 911, kdy vymřeli vládci z rodu Karlovců. Roku 919 byl východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského (921), kterému přiznal řadu privilegií.

Roku 928 sblížilo Arnulfa s Jindřichem příměří uzavřené s Maďary. Nastala otázka, jak se bude dále vyvíjet vztah českého knížectví k říši. Kníže Václav jistě neměl v úmyslu přenést přátelské vztahy, které ho vázaly k Bavorsku, na Sasko. Zbylé vazby knížectví na říši se začaly uvolňovat a Čechy se osamostatnily. To však nehodlali Jindřich s Arnulfem připustit.

Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak útočící vojska pronikla celkem bez problémů až k Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněna a vydrancována, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo podepsání mírové smlouvy, jak o pár let později zaznamenal saský kronikář Widukind z Corvey. Nikoliv placení obvyklého tributu, který slovanské kmeny platily od roku 806 do roku 840.